Ukázka z X díla

“Máte to potvrzené?” “Ano, Kongo právě napadlo Angolu.” “Zkontrolovali jste pohyby všech vojenských jednotek?” “Ano, není pochyb o tom, kdo koho napadl.” “Vyšlete varování Kongu. Jestli okamžitě nestáhnou své jednotky, o všechny přijdou. Tohle není přípustné.” “Rozumím. Okamžitě varuji vládu Konga.” Jmenuji se Claude.

                                     Jsem vrchním velitelem Armády posledního soudu. Odnože robotické armády, která v vznikla z části zakázky pro americkou armádu. Abychom hlídali ostatní vojenské roboti, kteří by působili přímo v boji a kteří by se mohli obrátit nejdříve proti USA a potom proti ostatnímu světu. Jako pojistka. Ale to se postupem času změnilo. Nakonec ironií osudu je že teď hlídáme i lidské armády a lidi. I když dnes je většina armád plně robotických.

                                      Náš úkol je jediný. Jakmile se někde rozhoří konflikt, okamžitě se na to zaměříme. Zjistíme, kdo zaútočil první, jaký stát napadl ten druhý stát a jakýmikoliv prostředky donutíme stáhnout agresora. To je naše jediné zaměření. Nezaleží na tom, jestli se jedná o ty největší státy typu Čína, Rusko, Spojené státy a další. Válka se totiž, po dohodě většiny civillizovaného světa stala ilegální. Každý, kdo jí rozpoutá porušuje zákon. Mezinárodní zákony které byli příjmuty téměř všemi státy světa.

                                  Dostali jsme mandát od většiny států světa, kteří se dohodli že raději než jakýkoliv konflikt, tak nám v tomhle nechají volnost a budou respektovat naše rozhodnutí a akce. Stali jsme se největší autoritou. A každý, kdo by nás napadl a nerespektoval naše rozhodnutí, no řekněme že by ta odveta byla velmi zdrcující. Ale stejně bychom chtěli dostat jenom ty činitelé, ty lidi, kteří stáli za rozkazem vtrhnout do té cizí země.

                                   Abychom dosáhli nějakého rozumného kompromisu, bylo ustanoveno, že si státy pořád ponechají své armády jako takové gesto nějakého pocitu bezpečí a suverenity, i když vojenské zásahy proti agresovi provádíme jenom my většinou jenom pár minut potom co agresor napadne někoho jiného. Nedříve. A v žádném jiném případě.

                                  Uběhlo pár minut. Claude pořád čekal na odpověď Konga. Nebo alespoň jeho představitelů. Ta nepřicházela. Bylo jasné, co bude následovat. “Triste, jste nad oblastí bojů?” “Ano pane.” “Tak víte, co dělat. Zničte všechny útočící vojenské robotické jednotky Konga.” Trist neváhal. Za chvíli byla celá útočící divize Konga zcela zničena. Claude potřeboval ještě jednu věc. “Jsou zásahové týmy připravené? Lokalizovali jste ministra obrany, prezidenta a vrchního generála Abukiho?” “Ano, máme jejich polohy.” 

                                “Výborně. Okamžitě je zatkněte, mezinárodní tribunál je jistě rád obviní z pokusu o vojenský konflikt a napadení cizího suverénního státu. Víme naprosto jistě, že máme ty správné lidi?” “Ano. Máme svědectví, máme e-mailovou i komunikaci přes messengery. Tyhle tři lidi jsou odpovědní za ten vojenský vpád.” “Ano, nechceme, aby rozhodnutí pár jedinců odnesli všichni.” Netrvalo dlouho, stačila jedna rychlá akce komanda a všichni tři představitelé byli v poutech APS. 

                              Připraveni k převezení k mezinárodnímu soudu. Claude měl skvělý pocit. Další možný konflikt zastavený hned v počátku. Od doby existence APS tady nebyl ani jedna vážnější válka. I státy kteří se pokusili napadnout samotnou APS včetně atomovek, tak jejich útok byl vždy úspěšně odražen a všichni představitelé stojící za útokem spravedlivě odsouzeny.